Na Seznam světového dědictví UNESCO zapsán v roce 1996.

Najdeme tu dvě nejkrásnější čtvrti plné kamenných kuželů, kterých je celých 400. Jednotlivá Trulli jsou spojená mezi sebou a kolik kuželů, tolik místností.. Křivolaté a hrbolaté uličky, v níž řadící se domečky vytváří kouzelnou atmosféru, která oslní každého návštěvníka.

Trullo je místní charakteristické venkovské obydlí, jenž do města přinesl Ferdinand Aragonský, který jej věnoval hrabatům z Aquaviva, jako důkaz své vděčnosti za prokázané služby. Jejich základem je pouhý kámen, nenalezneme zde maltu ani dřevo. Nejstarší stavby mají kužel zvedající se přímo od země a na novodobějších je postaven na obvodových zdech. Čtvercový půdorys tvoří zdi silné více než jeden metr, ale nalezneme i tloušťku až tři metry. Domy představují jakýsi div statiky, kdy na první pohled je v údivu, že vše drží pohromadě. Před  horkem i chladem jsou masivní zdi zakončené jakousi falešnou klenbou z desek šedivého vápence.

Na Seznam světového dědictví UNESCO zapsán v roce 1996.

Jméno Canal du Midi získal až po francouzské revoluci roku 1789, jeho původní jméno bylo Royal Canal of Languedoc. Roku 1667 byl položen první kámen v 35m vysoké přehradní hrázi Saint Ferréol. Přehrada v té době byla s objemem 6mil m2 největší na světě a jezero svou rozlohou 67 ha pojímá zbytek veškeré vody, která je v celé délce kanálu.

Na tomto technicky uměleckém mistrovském díle se podílelo tisíce lidí, kteří vytvořili zeď vysokou 35 metrů a širokou metr v základu. I dnes je možné po vrcholu přehrady přejít z jednoho břehu na druhý. A její zakladatel Riquet směrem dolů od přehrady vytvořil v malém Laudotském údolí několik vodopádů a dvacet metrů vysoký vodotrysk, které jen zdokonalují toto technické dílo.

Zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO v roce 1981.

Arles je místem římských a románských památek. Nalezneme zde např. muzeum Vincenta van Gogha a muzeum Réattu, které vystavuje kresby Picassa. Antické památky tu skvěle doplňují okrové zdi pozdějších staveb se střechami pokrytými taškami. Ale svůj půvab a kouzlo Arles neztratilo ani v pozdějších dobách.

Mohutná římská aréna Arles byla vybudována daleko před našim letopočtem a krev v ní teče dodnes. Jen zápasy gladiátorů vystřídali zápasy býčí. V době rozkvětu město dávalo svou honosnost metropole najevo čtyřmi branami, kterými se do města vcházelo. Kamenné domy doplňovali dlážděné ulice, fórum se sochami, chrámy a veřejnými budovami se nachází na západní straně.

V Arles bylo vybudováno v 1. století př.n.l. velké divadlo, které pojme sedm tisíc diváků, z kterého dnes zbyl jen kamenolom, který byl využit jako stavební materiál pro kostely, hradby i domy. Voda do města byla přiváděna akvaduktem dlouhým 75 km, která zásobovala veřejné nádrže, lázně i významné soukromé domy.  I v pozdějších dobách tu byly vystavěny skvosty jako románská katedrála a klášter sv. Trofima zasvěcená patronu města.

Na Seznam světového dědictví Unesco zapsány v roce 1986.

Vodopády Iguaçu se nacházejí asi 20 kilometrů východně od soutoku řek Paraná a Iguaçu, blízko trojhranice Brazílie, Argentiny a Paraguaye. Sedmdesát procent náleží Argentině, třicet Brazílii a Ďáblovým chřtánem prochází hranice obou států. Na argentinské straně je treking delší, z brazilské strany jsou vodopády lépe vidět, zajistí pohled romantičtější.

Řeka dlouhá 1320km pramení v pohoří De Serro do Mar a ústí do Parané. Voda padá do hloubky okolo 80 metrů a celý komplex tvoří 275 samostatných vodopádů. Některé vodopády mají i svá jména jako např. Adam a Eva, Dva mušketýři a další. Při stoupání hladiny se začnou sjednocovat, kde ostrůvky a ostrohy mizí a vodní masy imponují návštěvníkovo oko svým ohromným množstvím vody.

Průměrně 5milionů litrů vody protéká za sekundu vodopády a při sezóním zvýšení hladiny se zvyšuje průměr průtoku až na 13 mil. litrů za sekundu. V této době je můžeme pozorovat jako nejvodnatější katarakty světa. Z porostlých skal  madají mohutné křišťálové záclony  a tvoří tak nepopsatelnou scénerii z mlhy, oblaků a burácejících vod. Přímo pod závoji si našli útočiště rorýsi, kteří si zde stavějí svá hnízda, a tak chrání svá mláďata před nepřáteli. Rorýsi jsou zde skvělými meteorology předpovídající svým chováním lokální počasí. Obdivuhodný rámec tvoří národní park s pestrými motýly (modří, žlutí, bílí s červenými puntíky aj.), papoušky, ještěrkami a bohatou tropickou květenou.

Zapsána na Seznam Unesco roku 2007.

Tato budova Opery, architektonický symbol Sydney stojí na Bannelong Pointu, kde dříve bývala pevnost, později tramvajová vozovna nacházející se na východní straně přístavu na výběžku do moře a rozprostírá se na ploše o 2,2 hektarů. Názory na budovu jsou rozmanité, mnozí lidé tvrdí, že je to nejkrásnější budova postavená po II. světové válce, někteří jí nemohou přijít na jméno a dokonce se objevily názory, že by budova měla být odstraněna.

Má tvar lastury, kde jí tvoří eliptické paraboloidy a plachty vysoké 67 metrů váží 161 tis. tun a jsou pokryty milionem švédských dlaždic barvy lesklé bílé a matné žlutohnědé, které při slunečním svitu jakoby svítí. Samotná střecha na koncích lastur zaobírá prostor o 6 224 metrech čtverečních skla.

Interiér tvoří pět samostatných hal, které jsou určeny ke koncertům, hudebním i divadelním akcím. Dále je zde k dispozici výstavní prostory, tři restaurace, šest barů, knihovna a 60 šaten. Celý komplex se pyšní počtem tisíci místností a hlediště pojme až 5 467 diváků. Budova Opery paradoxně není určena pro provozování opery, jelikož sál byl určen původně pro činohru, tudíž není dostatečně velké orchestřiště. Komplex má také prostornou koncertní síň a největší divadelní opony na světě, které jsou vyrobeny z vlny a byly utkány ve Francii. Stejně tak i varhany jsou největšími na světě a mají 500 píšťal. V budově působí symfonický orchestr, filharmonie a sydneyské divadlo.

.

Na Seznam dědictví Unesco zapsána roku 1987.

“Dračí tělo” nejdelší pozemské “nekonečně dlouhé zdi” postavené před nájezdy a vpády kočovných kmenů a Mongolů se vine od Žlutého moře od Shanhaguanu v provincii Hebei po Nefritovou bránu v Jiayugánu v provincii Kan-su na okraji pouště Gobi, kde končila sféra vlivu Číny a začínala pustina Střední Asie. Tato mohutná stavba byla vybudována pro propojení obraných zdí v 5.st. př. n.l. z dob Válčících států a zakladatelem byl první císař Qin Shihuang.

Stavbu prováděli především lidské ruce miliónů lidí, kteří používali dvoukolové káry, rumpály, ale i zvířata. Stěny se stavěly v tenkých vrstvách do připraveného bědnění. Jádro se dusalo pomocí palic a základem byly kamenné desky. Stavebním materiálem byly vápence, žula a pálené cihly, štěrk, sutí a zemina byly použity na výplně zdí. Současnou podobu jí dala dynastie Ming v letech 1368-1644, kteří používali na výstavbu hlínu, dříví, tašky a cihly, které byly surovinovým zdrojem místních občanů, proto se také zeď nedochovala jako celek, ale v některých místech se přerušovala. Její obranný systém už ztratil smysl, a tak je používána jako stavební materiál pro soukromé využití.

Délka je kolem 6500 metrů a 25tis strážných věží měří 13 metrů. Výška zdi je 7-9 metrů a u základů a cihlového hřebene se zužuje na necelých 5 metrů. Vnitřek zdi skrýval spojovací chodby a skladovací prostory. Chrámy, svatyně a čajovny byly budovány postupně kolem zdi. Tato Velká čísnká zeď je ukázkou lidských schopností, vytvalosti, stavitelského umění i vynalézavosti. Mnoho lidí zde nechalo svůj život.

Na Seznam dědictví Unesco zapsáno v roce 2005.

Muzeum bylo rodinným podnikem Platinovy rodiny, kde jejich historii můžeme pozorovat od 15. do 18.  století. Na Seznam Unesco bylo zapsáno jako místo spojené s historií vynálezu a rozvoje typografie. Budova tiskárny se pyšní vyjímečnou architektonickou hodnotou a v interiéru se skrývají jedinečné tiskařské poklady, které muzeum stále rozšiřuje.

V protorách muzea nalezneme kompletní vybavení tiskárny, jako např, nejstarší tiskařské lisy na světě, dílny na lití písmen, kompletní sady raznic a matric, sazárna, ohromná knihovna, kanceláře, staré knihy, obchod i úplný archiv dokumentující Plantinovo podnikání, to vše na původním místě a v původním stavu. Vše tohle nám ukazuje pracovní i životní podmínky řemeslníků v 16. a 17. století. Budova pochází ze 17. století a uvnitř ukrývá dvůr ve stylu vlámské renesance ze  17. st. a fasádu z 18. st. Nalezneme tu i vlámské tapiserie z Bruselu a zlacenou kůží je vyložena většina zdí. Oko návštěvníka může spatřit sbírku sumnáct portrétů od Rubense i výjimečného nábytku. Obrazy, sochy, keramiku i porcelán nalezneme v obývacích místnostech.

Kouzlo muzea tkví ve velké míře v atmosféře domu. Nalezneme zde i sbírku originálních tiskařských liter. Platinova tiskárna se odlišovala vyjímečnou typografickou kvalitou tisku, jelikož Platin nakupoval ty nejlepší písmena a raznice. Jedním z dodavatelů byl Claude Garamond, jehož vzory byly považovány za vrchol typografické elegance a editor Microsofd Word dodnes používá některé z jeho fondů. Každý z Platinových následovníků zanechal nějakou nesmazatelnou stopu v dějinách tiskařství.

Na Seznam Unesco zapsán roku 1981.

Historie parku sahá do roku 1937 a jeho rozloha činí 4 459 km2, která se rozprostírá západně až severozápadně od Lago Argentino a u něho ležícího městečka El Calafete. Pokladem tohoto parku je velký ledovec, kterývznikl před několika tisíci lety jako andský sníh, jež vykrystalizoval v ledovou hmotu a postupně tál. Voda z ledovce vytvořila Lago Argentino a severně od něho ležící Lago Viedma. Ledovcové vody vytvářejí Río Santa Cruz, největší řeku jižní Patagonie.

Na základě archeologických nálezů můžeme pozorovat první lidské obyvatelstvo před 9tis. lety. Živili se lovem, zbraně vyráběli z kamene a dřeva. Skalní jeskyně pro ně byli bydlištěm. Původní nástěnné malby lidí i zvířat můžeme vidět v Lago Roce. Ledovce tvoří více než 50% území a velký ledovcový příkrov je tvořen 400km délkou. Oblast je doplněna 13-ti jezery. Život si zde našli kondoři, sovy, orli, lišky a ještěrky.

Překrásné panorama hory Cerro Fitz Roy vysoké 3 375 m. n. m. je pohlazením na duši.  Glaciar Perito Moreno 4km dlouhý a 60m mocný je pozoruhodným a pověstný. Ledovec se pomalu posouvá a na břehu jezera Lago Argentino vytváří vysokou stěnu, která každou chvíli padá do jezera. Můžeme zde vidět i další ledovce, které nalezneme v okolí města El Calafete.

Do Seznamu památek Unesco zapsán v roce 2005.

Toto historické město leží v údolí řeky Drinos v jižní Albánii a je vzácným příkladem dobře zachovalého otomanského města. Citadela ze 13. století je centrálním bodem města, jsou tu typické věžové domy (turecké ´kule´), pro oblast Balkánu charakteristické. Můžeme zde pozorovat  ´kule´ze 17. i 19. století. Samotné město, které se dá považovat za muzeum leží cca 20 km severně od řecké hranice ve výšce 300m.n. a obyvatelstvo v počtu 30 tis. je převážně etnického původu.

Historie osídlení sahá do 1. stol. př. n. l. a první písemné známky pocházejí z r. 1336. Město je typické množstvím střech a schodů pokrytých stříbřitou břidlicí a nejspíš dle toho za byzantské vlády v ústředí obchodního centra získalo jméno Argyropolis, čili stříbrné město nebo Argyrokastron jako Stříbrný had. Dnešní název se nese po Gjorgu Kastriottim, který je albánským hrdinou Skanderbeg.

Součástí řeckého despotátu Epirus se město stalo ve 14. století. Turky bylo město dobyto roku 1432, kde se stalo součástí Osmanské říše, ale vládli zde albánští šlechtici. O rozvoj města se postaral Ali Paša, který v roce 1811 ovládl město a také do města přivedl pitnou vodu, když nechal postavit 10km dlouhý akvadut z hory Sopot. Bohužel roku 1928 se albánský prezident Zog rozhodl akvadut zbourat a využít jej, jako stavební materiál.

Mnoho budov si zde zachovalo původní vzhled, který městu dodal jméno “kamenné město”. Domy jsou typické velkými okny a budovy jsou pokryty kameny. Městu dominuje Citadela, která střeží strategicky důležitou silnici podél řeky Driny, kde dnes nalezneme vojenské muzeum. Dnes zde kromě řady obytných a hospodářských budov nalezneme pět věží, kostel i vodní fontány. Pevnost je dnes dějištěm mezinárodních folklórních festivalů.

Na seznam Unesco zapsána v roce 1986.

Toto místo je významné už jen tím, že se zde narodil britský premiér Wiston Chirchill v roce 1874. Samotná budova byla vystavěna mezi léty 1705 – 1724 ve Woodstocku nedaleko Oxfordu, a to v barokní architektuře. Palác byl darem královny Anny vévodovi z Malborough za jeho věrné služby během války v roce 1704. Rozsáhlá zahrada je jednou z prvních bylliných zahrad v Anglii, kterou vytvořila královna Anna a dodávála odtud přísady na výrobu krémů a léčivých mastí.

Zahrady v Blenheimu jsou tématické, přizpůsobující se každému ročnímu období a obtáčí se okolo jezera. Můžeme zde vidět i kaskády, které tvoří schodovitou část zahrady, další zajímavé dřeviny jako je červený buk, libanonský cedr a bílá vrba. Vzácné exempláře Arborety keřů a stromů, které jsou staré stovky let.

Zahrada růží je nejromantičtější částí zahrady, jejíž vůně se line přes celé léto, až do poloviny podzimu.  Okolo železných konstrukcí se vinou stovky druhů růží tvořící barevný koberec a visících z okrasných závěsných květináčů. Ráj zahradníkův je Tajná zahrada, kde její součástí jsou Italské zahrady. Kvetou zde fuchsie, pelargonie a růže. Trávník se pyšní speciálně šlechtěnou trávou a dřevěné lavičky obklopené japonskými javory a bambusy dopřejí každému návštěvníkovi relaxační oddych. Do dokonalosti je zahrada dotvořena šplouchající vodou z nedalekého vodopádu a labyrintem, který je největším na světě.